Treble 2013

15. října 2013 v 2:39 | Gonz |  Turnaje
"Slyšíš ten hukot? To je volání treblu."


Veridis Quo se 5. října léta páně 2013 nesmazatelně zapsal do historie amatérského fotbalu. Tým složený z poslední generace pouličních fotbalistů si potřetí v řadě na krk navléká zlaté medaile a definitivně tak vymazává Karla Brno z historických tabulek. Od teď už se historie Poháru Sokolů bude dělit na "PŘED VERIDISEM/PO VERIDISU". Budou o nás vyprávět hologramy a lidé jezdící na elektrojednokolkách. Bude se říkat - ti kluci měli cíl. Ti kluci za tím šli. Ti kluci udělali něco, co nikdo před nimi a nikdo po nich. Bude se říkat - ti kluci byli čtyři vteřiny před vyřazením a vyhráli první titul. Bude se říkat - ti kluci hráli v kleci proti šesti a vyhráli druhej titul. A bude se říkat:

"TI KLUCI BYLI TAK NAMLSANÍ, ŽE UDĚLALI TREBLE A NIKDO JE NEZASTAVIL."

Ten pocit každej zná. V sobotu ráno Ti zazvoní budík, ale ty ho nezamáčkneš, posloucháš dál a i když tam Martin Maxa vyhrává to svoje "Ráno v ulicích", přijde Ti to jako nejlepší vál všech dob. A on je. Protože za ventilačkou už sedí pták. A není to vrabec. Není to holub. A není to ani krůta. Je to Sokol. A zve Tě na jeho legendami opředený Pohár. Pohár Sokolů.

Kde je ta pěna dní, kdy jsme v roce 2005 došli jako čerství středoškoláci do fungl nového areálu a když jsme se objevili v bráně, nikdo se ani neohlédl. O osm let se země při našem příchodu otřásá už na náměstí Míru. A když jsme letos prošli branami Poháru Sokolů, cítili jsme na sobě ten tlak:

"Ty vado. To sou voni!"
"Ale hovno..."
"Fakt vole, Veridis Quo, toho skina já znám, Vaněk mu říká nestor a legenda praví, že před každým turnajem snídá hřebíky."

"A kdo je tamto?"
"Ty vado - Karásek. Ten má tři starty na Sokolech a dva tituly, jeho děda prý hrával za Klabzubovu jedenáctku"

"A ten za ním?"
"Hovno! Mareček! Tak to sme seriózně v pejči, kámo. Ten má v noze zbíječku."

"Ten vopálenej je taky vod nich?"
"Grůza. Tak to se naplnily moje nejhorší noční můry, hochu. Minulej rok taji ten typan vystřelil třikrát na bránu a dal tři góly."

"Ještě dva tam jdou."
"Ty neznám, ale jestli hrajou za Veridis, tak asi ví, co a jak."

"Co budem dělat, Kolohnáte?"
"Jdem na beton, tohle nemá cenu."


V letošním roce se počet účastníků z organizačních důvodů smrskl na sedmnáct a projevilo se to i na herním systému. Tři skupiny po čtyřech, jedna po pěti a dva postupující z každé, to byla těžká matematika, na kterou zařvalo několik favoritů. Mimo jiné i např. Torzo klubu malé kopané Fanatics Brno, ze skupiny nepostoupil ani známý hráč MCV - Tomi Vu Khac. Skromnější počet účastníků se promítnul i na startovním poli, až na pár vyjímek startovaly na letošních Sokolech kluby hlavně z Biskupského Gymnázia. Za největší favority byli považování Bílí Skřítci, Ex Milvus a samozřejmě Veridis Quo.

Základní skupina nám přisoudila Jarošku, United States of Czechoslovakia a tým s názvem Legendární rozpárání (ať už tím mysleli cokoli). Snad poprvé v historii jsme hráli hned pár minut po zahájení turnaje a jako první se nám postavila právě Jaroška.

JAROŠKA

Jak se patří namlsaní jsme vlétli na hřiště a na soupeři bylo znát, že si je vědom, co za legendární mančaft proti němu stojí. Veridis Quo postupně začínal nabírat na obrátkách a jeho útočný kosočtverec s Nečasem na stoperu, Karáskem a Marečkem po stranách a Grůzou na hrotu budil respekt a svíral močový měchýř.

Nově obutý Nečas okamžitě nabádal své svěřence k ctění systému na úkor obrazu hry a Jarošce nezbývalo než se stáhnout do vlastního pokutového území a nestoudně bránit. To se jim dařilo celých sedm minut a hlavně - hráčům Veridisu se nedařilo seřídit mířidla. Mimo v první půli pálil jak Grůza s Marečkem, tak v jeho samotném závěru bodlem Nečas. Mareček měl navíc ještě před sebou po nahrávce Grůzy prázdnou bránu, bylo však zvykem, že Veridis se první zápasy dává hlavně do herní pohody a proto jsme na první branku čekali až do dějství druhého. Hned v jeho úvodu se totiž kličkou Nečas zbavil dotírajícího obránce, srovnal si míč proti palci a i když si brankář na míč sáhl, v následujících vteřinách už ho lovil ze sítě. Zbytek utkání už jsme dohráli svědomitě a navíc se po individuální akci prosadil i Grůza, brousící si zuby na nejlepšího střelce.

UNITED STATES OF CZECHOSLOVAKIA

Druhé utkání už bylo mnohem náročnější, Václav Tymočko si po loňském 1. místu v barvách Veridisu usmyslel vyhrát i letos se svým fungl novým týmem a jeho mančaft navíc mohl hrát 5+1, proti čemuž se na rozlehlém hřišti nikdy nehraje snadno. V úvodu jsme se hlavně díky tomuto faktu do příliš šancí nedostávali, až ve druhém dějství z bezprostřední blízkosti přestřelil Grůza. Svůj samostatný únik neproměnil ani Karásek a když Nečas bodlem z dálky napálil tyč, směřovalo vše k bezbrankové remíze. Až minutu před koncem Grůza rychle rozehrál autové vhazování, narazil si s Marečkem a následně spoluhráči nahrál do prázdné branky, i v tomto utkání jsme si tak připsali tři body.

LEGENDÁRNÍ ROZPÁRÁNÍ

Poslední utkání snad nestojí za zmínku. Soupeři zapomněli jednoho spoluhráče doma, a i když mohli hrát v šesti, nastoupili proti nám v počtu 4+1 a my už raději šetřili síly na závěrečné boje. I tak se nám podařilo nasázet šest branek a skóre si nahonil hlavně Pepa Grůza, který měl při zakončování obligátní smrt v očích.


Čtvrtfinále: COPYRIGHT

Tak jako minulý rok byl první vyřazovák v cestě za titulem procházkou růžovým sadem. První místo ve skupině nám zařídilo lehký los a mančaft Copyright, složený z malých lidiček. Tento tým sice mohl vyslat na hřiště počet snad 8+1, z čehož jsme měli nejprve v gatích fidorku ale nekladl větší odpor. Klobouk však dolů před faktem, že se jim podařilo vybojovat penaltu a dokonce z ní překonat Párka, což už se do konce turnaje nikomu nepodařilo.

Semifinále: BIG SOK

Semifinalista už měl ve svém kádru zkušenosti z malé kopané a to hned několikaleté. Nejsem si jistý, jak zápas skončil, ale vím, že jsme vedli o dvě branky, pak už se moje mysl upínala k ubránění postupu a k treblu. Pamatuju si jen, že to Pepa Grůza zas bláznil, pač by ho prej tata doma zmlátil, kdyby nedonesl nejlepšího střelca.

Finále: UNITED STATES OF CZECHOSLOVAKIA

Jestli jsme z někoho měli během turnaje bobky, byl to tým Bílých skřítků. Jeho osa nás v minulém roce pod názvem Duhy řádně potrápila a fakt, že byli docela fotbaloví a mohli hrát v pěti nás děsil. K našemu překvapení ale v semifinále skřeti padli právě proti týmu Václava Tymočka. Ano, to není vtip. Václav Tymočko. Čerstvý gymnazista, který v minulém roce naposlední chvíli zalepil díru po dopolední absenci Pepy Grůzy, poskládal mančaft do kterého se mu podařilo podepsat i bradavického učně Rona Weasleyho a já už viděl tu story, kterak mě borec, kterýho jsem znovu nepovolal, připraví o treble.

Řádně vyděšený byl i Josef Karásek, který nevědomky citoval Michala Egera a jeho "Mít a nemít lízátko, to je rozdíl dvou lízátek.":

"Gonzi, tenhle nás nesmí porazit. On má jeden titul a já dva. Když vyhraju, tak mám treble a on jeden, ale když prohraju, tak máme oba po dvou. To bych ten trebl snad musel začít vodznova."

V posledním utkání v cestě za treblem jsme začali útočit na branku dál od klece. Hned v druhé minutě spatřil Nečas svým sauronovým okem Grůzu stínovaném Weasleym a poslal mi "vskutku centimetrový míč" Grůza však ve finále nehýřil efektivitou tak jako minule a míč nezpracoval.

O minutu později už jsme slavili. Párek dlouhým výhozem našel právě Grůzu, jehož zpracování bylo tentokrát sebejistější, natáhl na sebe dva hráče, přihrál Nečasovi, jenž si míč podivně zasekl, posunul přes dva hráče a napálil ho pod břevno. - 1:0.

USCZECH se ve zbytku poločasu k ničemu výraznějšímu nedostali a náš cíl nedovádět zápas za každou cenu k penaltám byl z poloviny splněn. Když byl navíc na začátku druhé půle v pokutovém území faulován Grůza a jeho neproměněnou penaltu dorazil do sítě svým premiérovým gólem na turnaji Daniel Král, zdálo se, že nám treble z rukou už nic neveme. A nevzalo, v závěru totiž zabil do rakve poslední hřebík Mareček krásnou šajtlí ke vzdálenější tyči. - 3:0.


Co dodat? Veridis Quo se definitvně rozpadá. Karásek jede na Erasmus, Grůza chce vlastní mančaft, ostatní stárnou. I s nestorem Poháru Sokolů, který si navíc čtvrtým a nejsladším dortem v kariéře možná uhnal diabetes. Odcházet se má na vrcholu. Tím vrcholem byl Treble 2011-2013.


Díky všem.


Sestava Veridis Quo 2013:
Horní řada zleva - Daniel Král, David Mareček, Josef Grůza, Jan Nečas, Josef Karásek
Dolní řada - Marco Panascí
 

Taktika na Sokoly.

18. září 2013 v 3:32 | Gonz

ŠIRŠÍ VÝBĚR NA POHÁR SOKOLŮ 2013

1. září 2013 v 23:16 | Gonz
"Jednou to vyhraju třikrát po sobě." - J. N., 2005

Ano, je to tak. Ještě ani pořádně nezačal školní rok a soupiska na poslední krok za získáním legendárního treblu už pomalu získává své obrysy.

Jedna z největších manažerských legend amatérského fotbalu a nestor Poháru Sokolů Jan Nečas, nechce nechat pro vstup do historie nic náhodě a skvad pro sobotu 5. října tak čítá hned tři změny. Vezměme to post po postu. Mezi tři tyče se POPÁTÉ za sebou postaví jiný brankář, jak můžete vidět v přiložené tabulce.

RokBrankář
2009Štrof
2010Merta
2011Pražák
2012Svoboda
2013Panascí

Branka:

MARCO PANASCÍ

Italský hřebec Marco Panascí, v internetovém prostoru přezdívaný pod jménem Párek, je zároveň nejmladším brankářem historie Veridis Quo a druhým nejmladším v celé historii Jelimanů. Ve velkém fotbale hájí barvy Medlánek a je tak prvním ze dvou hráčů, kteří vyčerpají náš limit dvou hráčů hrající čutanou závodně. Marco v brance nahrazuje Oligarchu, který mu v minulém ročníku nasadil vysokou laťku. Během turnaje postupně rostl a ve finále předvedl výkon, který bude těžko někdo někdy napodobovat.

Obrana:

DAVID MAREČEK

David se do sestavy Veridisu vrací po roční pauze. Honbu za treblem započal v roce 2011, kdy na něho Nečas sázel velké poty a sázka byla commited, David se několikrát zapsal mezi střelce a ve finále proti Čumprlíkům skóroval a na další branku nahrál. Poté se jeho služby na rok odmlčely, na volání Treblu ale David slyší a proto se přítomné gymnazistky budou moci jeho ladnou tváří i výbušným pohybem po hřišti ukájet i v ročníku 2013.

JOSEF KARÁSEK

Na první pohled nenápadný hráč, který však statistikami budí respekt. V dresu Veridisu vtrhl do klece podobně jako Mareček poprvé v roce 2011 a stal se stálící v obranné vozbě, kterou Nečas dirigoval. Svým pracovitým přístupem a výbornou poziční hrou vymazává soupeřovy forvardy a nebojí se i útočných výletů. V poslední době se potýkal podobně jako Nečas s úpadkem formy, krátké a diskutabilní účinkování na Salesiánském turnaji je však již zapomenuto a Pepásek už sebevědomě krká jednu hecovačku za druhou.

JAN NEČAS

Ve slovníku není dost superlativů, které by tohoto neskutečného mazáka dostatečně charakterizovaly. Hráč, který si letos připíše už devátý start na Poháru Sokolů se za dobu svého působení v kleci přetransformoval z útočného štíra na nefalšovaného stopera a svými herními zkušenostmi diriguje své svěřence chladnokrevnou matematickou hrou vstříc vítězství. Onu bájnou trofej již zvednul nad hlavu třikrát a při pohledu do jeho turnajové vitríny by pukl závistí možná i Ryan Giggs. Když ho společně se zakladateli Jelimanů v roce 2005 vyřadil ve finálové skupině Karel Brno, pronesl Nečas památnou větu, po které se hráči Karla Brno budí s křikem ze spaní doteď: "Jednou to vyhraju třikrát po sobě."

Útok:


JOSEF GRŮZA

Pepys má zlatou medaili jen jednu o to však cennější. Minulý rok se jeho zakončovatelské schopnosti ukázaly hodnotou nevyčíslitelné, podpořen obranou prakticky rozhodl čtvrtfinále, semifinále i finále, na jeho gólovou potenci tak bude Nečas hodně spoléhat i letos. Na hřišti jde ve stopách svého bratra Adama, který společně s Nečasem založil slovutné Jelimany. Herním stylem však padl dál od stromu než bratr Adam. Dnes už trapistický mnich proslul svými rychlými úprky po obou stranách hřiště, které zakončoval nekompromisní bombou pod víko, Pepys je spíše hráč do kombinace, zakončení volí rozvážně, na úkor síly.

DANIEL KRÁL

Kmenový hráč Rousínova se s fotbalem musel po zdravotních problémech rozloučit, v září 2013 ale povstává z popela aby naposledy zažehnul oheň v srdcích fanoušků Veridis Quo. Herně je pro nás Daniel velká neznámá, blíže se s ním na hřišti potkáme až při přátelském utkání, které naplánujeme týden či dva před turnajem a domícháme poslední ingredience do pravého jelimanského betonu.


 


Pohár Sokolů 2012 - The Treble Beckons

6. října 2012 v 22:37 | Gonz |  Turnaje
"Kuci, já sem slyšel, že ti Veridis Quo obhajujou a nemaj ani stejný dresy!!!" - neznámý autor

Ještě jsme tady.

Bylo jasné, že pokud letos Veridis Quo neobhájí titul, se Sokolem se minimálně zakladatelé osmileté dynastie Jelimani/The Crescendolls/VQ, Nečas s Mertou rozloučí. I proto tito dva harcovníci hráli nejen o čest, nejen o Pohár Sokolů, ale i o své prodloužení svých amatérských kariér.

Kauf č. 1: Václav Tymočko

Již nepřekvapující problémy se soupiskou den před turnajem vykrystalizovaly, že kromě Pepy Grůzy budeme muset angažovat pod 15 let ještě jednoho ofenzivního DINA. Vybrat kvalitního fotbalistu pod patnáct járů a bez registrace je úkol, se kterým by měl problémy i The Special One. Vašek byl záplata především pro základní skupiny. Pan Grůza totiž plnil povinnosti z velkého fotbalu, a mohli jsme s ním počítat až pro vyřazovací část.

Do tříčlenné skupiny jsme vyfasovali Zbýšov a Simply Clever. Simply Clever už byli přestárlí mladíčci a na hřiště tak mohli vyslat pouze tři své zástupce a gólmana, což jejich akcie výrazně snížilo. Bývalí vítězové PS 2008 nám ale nedali nic zadarmo, svou pseudopowerplay dotáhli dokonce do výsledku 2:1. I v utkání se Zbýšovem jsme byli od začátku lepším týmem, góly ale začaly padat až ve druhém poločase a s výsledkem 3:1 jsme znovu kráčeli k branám osmifinále.

Sexy 16

Bitva o postup mezi nejlepších osm týmů turnaje byla spíš bitvou udělat dojem na naše okolí a nenaložit holkám, na které jsme narazili ostudnou nálož a zároveň nezařídit blamáž. Zvládli jsme to tak napůl, slečny už do kontaktu očividně s míčem přišly a dokonce se jim podařilo vstřelit branku. Z uvolněného mače jsme si tak odnesli další výhru 3:1.

Nástrahy klece

Jak se však počet účastníků zužoval, čekaly na nás stále lepší a lepší týmy. Tým Sponge Bob už měl v kádru pouze jednu dívku, několikrát nám ale pořádně zatopil a na vedoucí branku jsme se pořádně načekali. Povedlo se to až naší nové akvizici Pepovi Grůzovi, který jak čas ukázal, se teprve zastřeloval.

Kauf č. 2: Pepa Grůza

Už před semifinále jsme věděli, že pro obhajobu titulu se budeme muset vzdát nějakého hraní na krásu a přehrávání soupeře. Nejen proto, že v kleci na nás čekal tým, který byl minimálně v počtu v jakém hrál lepším celkem. I tam se ale projevilo, že vítězem není ten, kdo je individuálně lepší, ale ten kdo je lepší týmově. Proti DUHÁM jsme předvedli asi nejlepší kolektivní výkon na Sokolech, těžko však říct, jestli jsme oplývali fantastickou produktivitou, či jsme jen měli kopec štěstí. Statistika za semifinále i finále - 3 střely, 3 branky hovoří za vše. Proti DUHÁM jsme se na pokyn kapitána svědomitě posrali, zalezli a všechny míče směřovali na Pepu Grůzu. Jeho neskutečné přizvednutí hlavou na tyč si nešťastně srazil do sítě brankář a to byl teprve začátek. Náš nepřímý kop DUHY naprosto nezvládly a Nečas už měl před gólmanem dost jednoduchou práci. DUHY kousaly, v pěti to často kolem Oligarchy lítalo jako v Čečensku, ale pouze jeden gól po teči Nečase znamenal náš postup.

Kauf č. 3: Daniel "Oligarcha" Svoboda

Když mi Pražmen dva dny před turnajem napsal, že si vzal místo Sokolů směnu v práci, nezbývala mi jiná možnost, než sáhnout po flegmatickém čahounovi, kterému se říká všelijak, označme ho třeba Oli. Oli se v mládí rád natahoval doma na skřipec. Ovoce svých dětských zálib zhodnotil na letošních Sokolech, neboť na jeho opičích údech si vylámaly zuby leckteré mančafty. Oli během turnaje nebudil dojem člověka, který by se měl později stát hrdinou. Jeho velké chvíle ale přišly. A přišly v ten nejdůležitější moment.

Finále letošního Poháru Sokolů jsme tradičně hráli na velkém hřišti, poprvé jsme však stanuli tváří v tvář kvalitnějšímu celku. All Whites, jak se kluci z Ku-Klux klanu jmenovali, nás v prvním poločase nekompromisně zamčeli na vlastní polovině a Oli tahal z rukávu jeden gloriózní sejv za druhým. Ten největší si nachystal právě na konec prvního poločasu, kdy se Nečas nestihl vrátit z hráčem a po křižné přihrávce z kraje na něj zívala prázdná brána. Oligarchův pohotový beton však odvrátil nevyhnutelné.

V druhém poločase už se All Whites smířili s tím že se půjde do penalt, proti však byl Pepa Grůza. V dlouhém míči se mu podařilo přetlačit fyzicky vyspělejšího protihráče, a v úniku po pravé straně chladnokrevně zakončil.

Hráči v odbarvených dresech vsadili všechno na útok, a především před později vyhlášeným nejlepším hráčem turnaje nutno sklonit klobouk, protože nám zatápěl víc než globální oteplováky. Na bránu ale Bělásci vystřelili už pouze jednou a Oli jejich pokus zlikvidoval.

Obhájci Titulu

Veridis Quo tak obhájilo mistrovský titul. V tomto turnaji jsme ani jednou neprohrávali, což je o to paradoxnější neb jsme nejlepším celkem nebyli. Prodali jsme však osmileté zkušenosti a dokázali, že srdce a hlad po nesmrtelnosti je někdy silnější než kvalita.


Volání Treblu.

Karel pomalu upadá v zapomnění a nastupuje nová dynastie. Dynastie Veridis Quo. Pokud ale opravdu chceme, aby se na nás vzpomínalo jako na nejlepší tým historie tohoto turnaje, čeká nás ještě jeden krok. Zvítězit třikrát po sobě.

Preview: Pohár Sokolů 2012 aneb Honba za Svatým Karlem.

19. září 2012 v 18:01 | Gonzo |  Turnaje
V sobotu 6. října se vrátíme. Kam? Na BiGýčko. Proč? Jsou tam Sokoli. Co jsou to Sokoli? Sokoli jsou to, kde to všechno začalo a kde to letos všechno skončí. Toto sme my. Potomci Jelimanů, absolventi Ádíčkova učení, Veridis Quo.

Tak jako vždy, i letos se s ubývajícím časem budou Jelimanům před očima míhat zašedlé obrázky věcí minulých. Těm nejstarším z nich, Mertovi a Nečasovi se v paměti promítne dlouhých sedm let a sedm ročníků, každý něčím odlišný.

Těm, co to štěstí nemají, se pokusím ony obrázky co nejpodrobněji popsat.


V září, léta páně 2005, vtrhne máti ke mně do cimry. "Jeňo! Ádíček volá!" Adíček, známý telefonista, na mě vyrukoval s nějakým Pohárem Sokolů. Tehdá byla každej turnaj pro mě jasná volba a tak jsem nadšeně souhlasil. Nevědíc o moc fotbalistech, soupisku jsme lepili šestadvacetiletým Hynkem Gajou. (Při pomyšlení, že mě od tehdejšího Hynka Gaji dnes dělí už jen tři járy, mi vstává pleš hrůzou.) Zakladatelé Jelimanů tak byli - MERTA, GRŮZA, NEČAS, GAJA, HEDIJA JAK., HEDIJA JAN, SLEZÁK. Po sympatickém útočném výkonu jsme narazili na Karla, jenž nás ve čtvtfinále vyřadil. O Karlech ale až později.

O rok později jsme chtěli zúročit zkušenosti a urvat medaili, poroučeli jsme se ale už v základní skupině po penaltovém rozstřelu s týmem Slacha.

Velké momenty Jelimanů přišly v 8. ročníku, kdy jsme se poprvé a na dlouhou dobu naposledy opili z Rychlých Špuntů. Za zmínku stojí penaltový rozstřel proti Vídeňce, kde Merta fundamentálním savem podělal Surynka, kterej dnes kope ligu za Žižkov.


V roce 2008 se vrátil Tomáš Slach a z brejků nemilosrdně trestal každou naši chybu. Brali jsme bronz.

V říjnu léta páně 2009 jsem mančaft musel lepit nebývalým stylem. Do brány se postavil šedesátiletý Štrof, také mezinárodní posila ze Sudánu Badri už nebyl nejmladší. Problémy jsme měli už ve skupině, nakonec se nám nepochopitelně nepodařilo zdolat Olašské Romy a končili jsme už v e čtvrtfinále.

2010? Spanilá jízda do semifinále, a úpadek sil proti Kubíčkovi, tehdejším gólmanovi Tanga.


A poslední ročník nebudu připomínat. Březinův ušmudlaný vyrovnávací gól čtyři vteřiny před koncem normální hrací doby nám ho vryl do paměti víc než dost.

Nyni už se můžeme přesunout do kuchyně. Manažer a nestor turnaje Jan Nečas, totiž právě vytáhl z trouby právě upečenou soupisku:

JAN NEČAS - 23 LET - Těžko byste na Poháru hledali někoho s více starty. Nečas si letos připíše už osmý. Nestárnoucí legenda, která během dlouholeté historie prošla několika transformacemi, od neskutečného paliče, po míchače všech stylů, až po dnešní stav - univerzální libero s haldou zkušeností z malé kopané, které mu každoročně pomáhají k dirigování celého hracího pole.

PAVEL MERTA - 21 LET - I když si Pavel připisuje "teprve" sedmý start, patří k zakladatelům Jelimanů/Veridis Quo, a na jeho hře to je znát. Dlouhé roky brázdil své vápno jako výtečný brankář, jemuž nepochopitelně až dodnes unikla cena pro nejlepšího strážce svatyně, aby se v posledním hraném ročníku vzepnul do role obránce a v kádru znovu patřil mezi opory. Mezi jeho největší momenty patří chycená penalta Martinu Surynkovi, nebo když si za rozhodnutého stavu hodil špacír mezi dva borce a jeho zlatý podnos znamenal v konečném součtu vyrovnání.

DANIEL SVOBODA - 22 LET - Bylo tomu několikrát, co dostával nabídku hrát za Jelimany, potažmo Crescendolls, potažmo Veridis Quo. Dan pokaždé s díky odmítl. Možná cítí důležitost letošního ročníku a hodnotu potu o který se hraje. Dan svými dlouhými údy dokáže jistit mnohé, nebojí se i hrát nohou, tudíž se hodí do powerplay.

JIŘÍ BŘEZINA - 20 LET - Z původní záplaty za Fazora s Vaškem se stala útočná hrozba pro každého brankáře na Sokolech. Zejména na větším hřišti odehrál Jiří zápasy, nad kterými při znalostech jeho fotbalové průpravy zůstává doslova rozum stát. Krom toho dokáže rozhodnuté momenty pořádně dramatizovat.

JOSEF KARÁSEK - 20 LET - Také záplata minulého ročníku, který se zaskvěl výbornou technikou a svědomitým plněním obraných úkolů

PEPA GRŮZA - 14 LET - Těžko vybrat do 14ti let lépe, než Pepu. Bratr zakladatele Jelimanů má v sobě Ádíčkovskou krev, která může být jazýčkem na vahách dnešních sokolů.

Vyjímečnost. To je to slovo, které obroste letošní Sokoly. Jan Nečas a Pavel Merta mají totiž možnost jako první živí tvorové v historii tohoto vesmíru pozvednout pohár pro vítěze a nacpat se dortou potřetí v jeho třináctileté historii. Zároveň je tu další rekord, sice ne k překonání, ale minimálně k vyrovnání. KAREL BRNO. Prastarý, mýty opředený celek, kterému se v začátcích turnaje dvakrát po sobě podařilo stanout na nejvyšší z beden. Po Karlech byste na v posledních letech už pátrali marně. Možná jsou mrtví, jejich dvouletá triumfální nadvláda však nestárne. Nynější Sokol je asi odlišný od toho tehdejšího. I proto bude vyrovnat Karla tak těžké. Protože když to nezvládneme letos, zestárneme my a už se nám to nikdy nepovede. Čas běží. Tak ukaž co tam máš.


Pohár Sokolů 2011

8. října 2011 v 23:00 | Gonz |  Turnaje


Tak jako vždy i letos měl Pohár Sokolů své klasické přísady, které jeho chuť dělají každoročně tak pikantní. Kardiační šoky, změny v soupisce na poslední chvíli nebo třeba hráči nahecovaní jako na finále MS.


Původní sestava, krystalizovaná už cca měsíc před turnajem čítala známé firmy jako například Nečase, Marečka nebo pražáka Mertu, tým byl dále doplněn fungl novým golmanem, brňákem Pražákem, který sice chytal naposled školní ligu, ale Nečas si ho vyhlídl a sázel na něj velké poty. Původně měl na turnaji nastoupit i Jan Fazor a jeho kamarád Ladislav Vašek. Honza si ale přivodil zranění, a Ladislav kvůli rodinným problémům skrečoval až den před turnajem, což nám jaksepatří znovu zavařilo plány. Naštěstí měl dlouhé prsty jak Merta, tak Nečas. Prvně jmenovaný sehnal Pepu Karáska, bývalého hráče Jundrova, tvrdého univerzála s dobrým zakončením, a Nečas se tak jako minulý rok na poslední chvíli rozhodl povolat neskutečného amatéra, který by si mohl se svým brankostrojem otevřít živnost. Tak jako minulý rok měl právě Březina do běhu turnaje promluvit silným hlasem, o tom ale až později.


Do sychravého rána nám los přisoudil tříčlennou skupinu se dvoumi postupujícími. Prvního soupeře důvěrně známe už skoro 4 roky, Olašští romové, se Honzou Müllnerem, Honzou Kiliánem a Tadeášem Palou. Vyztužení i o jednu nekompromisní fotbalistku a další neznámé tváře. Druhý mančaft tzv. Bobani, byli nějací jelimani z Bigy, na soupisce měli rozpětí ročníků 1972 až 2006, takže jsme přesně netušili, co od takového hurá spolku můžeme očekávat.

Základní skupina byla tak akorát na to, abychom se jaksepatří rozehráli. Na velkém hřišti jsme se pěkně proběhli, dařilo se nám, a oba celky smetli 4:0 respektive 5:0. Soupeře jsme k ničemu nepustili a Pražák si v bráně párkrát mohl i přečíst noviny. V prvním špile se postupně trefil Nečas, Karásek (2) i Mareček (2), a v špíle druhém se Březina neskutečně vyznamenal a nasázel hattrick.


To pravé ořechové ale mělo přijít až v KLECI! Hřiště, které se nepodobá žádnému jinému na světě je malé, rychlé, tvrdé, a nejeden věhlasný mančaft už si v něm vylámal zuby. V kleci jsme měli sehrát jak osmifinále tak následně i čtvrtfinále, dva klíčové zápasy turnaje.


Tím prvním bylo klání s Litrpůlem. Tým, který jsme sledovali na velkém hřišti nevyvolával příliš velký respekt, a tak jsme byli myšlenkami už v čtvrtfinále, s týmem Čumprlíci, tehdy pro nás ještě největšími aspiranty na titul. Zápas s Literpůlem ale ukázal, jak strašně je klec nevyzpytatelná. Mladíci nás seriózně potrápili, několikrát vystřelili na bránu a klid do našich řad přinesl až Merta, který dostal od Březiny pas přímo před brankáře a ten s ledovým klidem počkal na pohyb brankáře a zcela chladnokrevně ho přehodil.


Litrpůl zlobil, tlačil ale do zakončení se dostal pouze dvakrát. Poprvé v prvním poločase vykryl Pražák střelu půllitru nohama, nepovedený odkop Merty mu naštěstí přistál na tváři a tak jsme se radovali z postupu.


Čumprlíkům jsme se nakonec vyhnuli, ale soupeř kterého jsme do klece dostali byl nakonec možná ještě větší překážkou než samotní Čumprlíci. Tým Got2b hrál 5+1, takže jsme se museli popasovat s prakticky celočasovou powerplay. I když jsme tento tým přehrávali, a dali první gól ze standartní situace, kdy po nepovedené střele od Nečase po přihrávce Merty se dostal k míči Karásek a ranou pod víko otevřel skóre. I když se Got2b vlastně k Pražákovi vůbec nedostali, vyrování jim daroval Mareček, který nastřelil protihráče a Pražák neměl šanci reagovat.


A to byl teprve začátek. Tři minuty před koncem si Březina nepohlídal nabíhajícího hráče při rohovém kopu a ten podruhé potrestal naši nepozornost. Někdy v zápase uděláte deset chyb a nejste za ně potrestáni, v kleci se však trestá všechno každým. Tři minuty před koncem se naše naděje okamžite propadly na bod mrazu… Nečas okamžitě odvolal Pražáka, Merta se postavil na posledního a mohla začít nesecvičená, riskantní power play, naše poslední naděje na postup. Začali jsme si míč dokolečka nahrávat ale několikrát jsme o něj přišli a Got2b poprvé v zápase naši chybu nepotrestali. Nemusím připomínat že 2,5 minuty před koncem by se horizont s medailí rozplynul. Po nastřeleném břevně, kdy se ještě po následné dorážce Merta pěkně proletěl, jsme chvíli tlačili, Karásek z rohu načepoval vysoký míč, který Nečas sice přesnou ale už méně razantní ranou tlačil k levé tyči, gólman got2b ale vytáhl z repertoaŕu životní zákrok. Když jsme se naposledy ujali míče, Mareček z autu rozehrál na Mertu, ten vzal zodpovědnost na sebe, prošel středem skrz dva hráče a posunul na Nečase, který přihrál před úplně prázdnou bránu Březinovi. Ten, vědom si tíhy okamžiku, z jednoduché situace udělal nevídané drama. Nejprve míč pohladil pravačkou aby načež s neuvěřitelnou grácií nechal narazit míč do své stojné nohy a ten se jako ve zpomaleném filmu došoural za brankovou čáru. 2:2!

Okamžitý hvizd rozhodčího ukončil normální hrací dobu, a počáteční euforii z vyrovnání v posledních vteřínách vystřidalo uvědomění si, že před námi jsou nervydrásající pokutové kopy.


Již předem domluvenou výměnu uskutečnil Merta, který si na penalty místo Pražáka stoupnul do brány. První penaltu got2b proměnili, následně se nemýlil ani Nečas. Pak se skvělým zákrokem blýskl Merta, ale neproměnil ani Karásek a stav před poslední sérií tak byl 1:1. Napoprvé proměněnou penaltu neuznal rozhodčí, neboť si hráč got2b nepočkal na hvizd a ať už to byl znovu skvělý Merta nebo pošramocená psychika střelce z událostí věcí minulých, Merta střelu kryl. Rozhodující penaltu si postavil Merta, ale v tváří v tvář male brance přepustil post Marečkovi, který sice vystresován, ales přehledem proměnil.


V semifinále jako by nám byl los odměnou z peripetie z předchozích zápasů, a tak jsme mohli lehce zfouknout třináctileté kluky, kteří kdovíjak prošli pavoukem až do brambor.


Naši nemesis - Čumprlíky, jsme tak potkali až ve finále. Velké hřiště nám od začátku turnaje svědčilo, ale nejednou už jsme na něm v dřívějších ročnících shořeli jak papírek. Hned na začátku prvního poločasu se do úniku dostal Mareček, který v tomto zápase na hřišti neměl konkurenci. Nejprve vyzval nabíhajícího Nečase, který mu nalil před prázdnou bránu a Mareček bez problemů skóroval. Ukázalo se jak důležitý bývá ve finále první gól a Čumprlíci se z něho úplně položili. Nejprve neuhlídali zcela volného Marečka, kterého dlouhým pasem našel Merta, a ten si vyměnil pozici s Nečasem, který znovu zakončoval do prázdné. Následující powerplay čumprdlíci vůbec nezvládli, nedostali se ani k přímému ohrožení Pražmena. Ani v druhém poločase se k ničemu vážnějšímu nedostali a když dal Mareček gól z půlky do prázdné, bylo jasné, že titul už nám nikdo nevezme. I tak jsme se snažili nic nepodcenit a tak se take stalo. V turnaji jsme zvítězili po čtyřech letech, a cesta pohárem nebyla vůbec jednoduchá, o to víc ale chutná vítězství. Tým prakticky neměl slabinu, každý hráč se svým dílem přičinil na triumfu a dvě obdržené branky za celý turnaj hovoří za vše. Snad zase za rok. Staré firmy už zítra začínají plánovat obhajobu titulu, která se v historii povedla jen Karlovi.

Pohár Sokolů 2010

9. října 2010 v 20:15 | NG Gonz |  Turnaje
Pohár Sokolů 2010

Jakkoli se i letos PSko vyvíjelo podle zaběhaného mustru (zalepování soupisky v posledních hodinách před začátkem), tentokrát jsem fakt věřil, že nás v cestě za titulem nezastaví ani fotbaloví bozi.

Do kádru Jelimanů (letos The Crescendolls) se letos za velkých fanfár a ovací vrátil světoběžník Pavel Merta, člověk, jenž před pěti lety stál u zrodu tohoto superultra monstrózního mančaftu, který za šimpanzích dob potrápil i samotné Karly.

David Mareček byl po loňském výborném výkonu základním kamenem naší soupisky. S dalšími fleky už to bylo ošemetnější. Magnetická tabule napověděla, že potřebujeme jednoho ofenzivního "dina", který se nebojí jít do každého souboje po hlavě, proto jsme sáhnuli po Marku Zelenkovi.
Věková hranice 100 let je rok od roku čím dál nemilosrdnější, museli jsme tedy skautovat v Evropě a blízkém okolí, a hledat někoho, komu je max. 18 let, umí nahrát (nebo, jak se ukázalo, zakončit) a zároveň nikde nemá registračku. Úspěšným skautem se nakonec stal David Mareček s tipem na Jirku Březinu, osmnáctiletého mladíka z BiGy.

Jedinou zahraniční akvizicí se po blamáži s brazilským Gutim měl stát Osman Badri, nejlepší hráč minulého ročníku, zranění ho však na poslední chvíli vyřadilo ze hry. Zavděk jeho místem tak vzal David Jašinský, temperamentní stoper původem z Troubska, dlouholetý kapitán Srbské FC, řadový hráč Šlapanic, a vůbec - neskutečný harcovník, jehož někdy až příliš přímé vystupování bylo často nutno krotit (rozuměj - nejde pro pi*u daleko).

Pro mne už to byl šestý ročník a ať už jsme náš potenciál naplnili jakkoli, musím říct, že jsem se bavil skvěle, jak na hřišti tak mimo něj a nalijme si čistého kofeinu - jen o prvním místu tenhle turnaj není.

Základní skupina F nás tentokrát s týmy 120% Alkoholici a FC Maturanti neprověřila tolik co rok minulý, což je o to větší paradox, když právě Maturanti nakonec slízli všechnu smetanu a dokráčeli si pro titul.

S vědomím nepodcenit svoji skupinu, už jsme však propočítávali rovnice postupových matematik a grupa na kterou jsme měli v osmifinále narazit v nás vzbuzovala mnohem větší respekt. Stingers - bronz z minulého ročníku a Olašští romové - na těch jsme si o zpátky ve čtvrtfinále vylámali zuby.

To ale byla budoucnost, pro to, abysme se jí mohli zabývat bylo v prvním zápase nutné porazit Maturanty. Tým dirigoval futsalový Dominik Kotala, a na náš rychlý první gól odpověděli maturanti ve velkém stylu téměř okamžitě. Brankou Davida Marečka se nám ale podařilo urvat tři body a hned se nám v tabulce dýchalo lépe. Kopií tohoto zápasu se stal i náš druhý, totiž utkání s Alkoholiky. Ti stejně jako jejich předchůdci odpověděli okamžitě, další branka Marečka a premiérový zářez Zelenky znamenal však postup z prvního místa.

Olašští romové šli z místa prvního, proto na nás čekali Stingers - stříbrný účastník minulého ročníku. V tomto špile jsme soupeři nic nedovolili, brzký gól z ostrého úhlu z kopačky Davida Marečka nám dodal potřebný klid a jak to bylo dál? To si nepamatuju, můžete se svěřit v komentářích :)

Moje paměť totiž byla zcela zastřena událostmi věcí příštích… Ale to až po drobném intermezzu.
Vítězství v osmifinále bylo zakončeno podaným protestem na náš tým, hráčům Stingers se nezdálo, že bysme měli na soupisce jen dva hráče hrající závodně. Od nás rozhodně žádná křeč - každý tým má právo protest podat a ve vší skromnosti - při pohledu na náš tým z perspektivy nás neznalého diváka, bych měl podobný pocit jako Stingers.

Budu zde reflektovat to co jsem řekl jak Pavlu Vaňkovi, tak celému týmu Stingers - nebavilo by mě přijet na podobný turnaj (kde jsou dány ty a ty pravidla) dovést si tam kluky z Tanga, či malé kopané, kterou jsem hrával, a nasázet všem pětky. A tu možnost bych měl. S tím, že tenhle turnaj hraju už od 15ti let, a každej rok se na něj s Mertou těšíme, jsem si k němu vybudoval určitej vztah a férový lidi lidi okolo něj bych se nikdy nesnažil podvést, jakkoli mám s tím nacpat do soupisky hryschopné a pravidlům vyhovující hráče každoročně problém... Výhra výše zmíněného typu by mě navíc vůbec netěšila. Kór (dobrý slovo, co?) zápas jako pozdější čtvrtfinále stojí si prožít jako pravidly ošetřený…

Fotbal z jiného světa. Zní to hrozně, ale tak jak jsme zahráli proti obhájcům titulu Horácům, bysme mohli čelit týmům z divize. Všichni předvedli výkon… Těžko hledat superlativy. Po skvěle sehraném autu se před gólmana dostal Zelenka, a chladnokrevně mu poslal míč mezi nohama, že by se za to nestyděl ani Van Nistelrooy… Ve výborně sehraném poločase jsme soupeře pustili k Mertovi všehovšudy jednou. A pak se to teprve rozjelo. Devátenáctiletí zajíci nestíhali točit hlavy, co se to kolem nich vlastně děje.

Narovinu. Od Jirky Březiny jsem toho moc nečekal, ale to co předvedl v druhém poločase proti Stingers bylo jedním slovem úchvatné. Pohled na útočníka, který byl na naší soupisce spíš černým koněm než rozeným špílmachrem, jak stojí na konci překrásných akcí a s grácií Edina Džeka je ještě proměňuje bylo skoro na zamáčknutí slzy.

Centrovaný míč za obranu si neskutečným dotekem Boha ve vzduchu pravou nohou našteloval, a ještě před dopadnutím ho napral do sítě. A to z jeho arzenálu nebylo všechno. Po rychle rozehraném Nečasově autu směřujícím do pokutového území se do těchto mist vřítil jako Pipo Inzaghi v dobách své největší slávy a s nevěřícím výrazem ve tváři zabodl meč do srdce Horáců. Nebo do srdce? Spíš do mysli.

Takové špily Vám v mysli zůstanou pět deset let. Horácům pak regulérně ruply nervy, po tvrdých zákrocích se poroučeli napřed z hřiště první dva z nich a pak všichni Horáci, zřejmě na protest proti tomu, že jsme je tak strašně koupali. Stihli při tom ještě počastovat sudího vulgarismy, načež si je na paškál vzal Pavel Vaněk a dal jim svým proslovem co proto. Plantážnící.

Ale to bylo z naší režie vše. V semifinále na nás čekal tým KFC, okořeněný o Kubíčka - gólmana futsalového Tanga. Nechci tu mluvit o individuálních chybách, každý z nás nějakou ztropil, ale je pravda, že jak nám mezi šestnácti a osmi týmy vycházelo všechno, v semi nám nevyšlo vůbec nic. Špatně sehrané powerplay KFC trestalo a ani Nečasův gól naděje nic neznamenal, neboť si stejný hráč o chvíli později nepohlídal toho koho hlídat měl a Pavel to ještě okořenil vlastňákem.
Frustraci z prohraného semifinále umocnil boj o třetí místo, kdy jsme sice rychle vedli, ale další zkraty nás stály medaili. Asi únava. Minimálně z mé strany.

Doufám, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme si zahráli skvěle, a absence nějaké medaile na tom nic nemění.

A nebyl bych to já, starej vychloubač, kdybych sem s KAPSLOKEM NENAPSAL, ŽE JSEM SE ZMOCNIL CENY FAIR PLAY!!!
(a jak jsem se už zmínil na FB, myslím, že by to měl být vrchol kariéry každého fotbalisty :))

Snad za rok...

Preview: Pohár Sokolů 2010

20. září 2010 v 22:47 | Gonz |  Turnaje
A je to tu zase. Proklínaný, nanebevzatý, zatracovaný a věhlasný Pohár Sokolů. Prazvláštní turnaj pro amatéry, který však někteří berou jako Mistrovství světa. Poté co přesně před rokem Jan Nečas ohlásil, alespoň co se Jelimanů týče, odchod ze scény, se v jen lehce pozměněné sestavě vrací s týmem The Crescendolls.

Projeďme si stručně historii Jelimanů. (V KFC by řekli: Projeďme si ty kyblíky společně)
V roce 2005 (prvním konaném na Biskupském gymnáziu) se tehdy ještě jako outsideři představili Jelimani skrze ambiciózní tým, který má však velké Sokoly teprve před sebou. Tým vedený Pavlem Mertou a Adamem Grůzou, kde se ukázali i takoví harcovníci jako Hyňál se Slezákem došel do čtvrtfinále, kde ve vypjatém zápase s tehdejším strojem na vítězství, Karlem Brno, sehrál velmi atraktivní zápas. Po obdrženém gólu, vyrovnal legendární hlavou Jakub Hedija, zkušení Kódlové však v druhém poločase rozjeli brankostroj a my se tak museli spokojit se šestým místem. Výkon tehdy ještě šestnáctiletých potažmo patnáctiletých borců však byl příslibem (věkový průměr nám tehdy ale nemilosrdně srazil Hyňál, v té době ještě známý pod přezdívkou Hyňajs).

Co čert nechtěl, i léta páně 2006 jsme se poroučeli z turnaje po zápase s mistrem, tentokráte v základní skupině a dokonce po penaltách. Psychický tlak, který penaltový puntík uvalil už i na
věhlasnější exekutory, tehdy nevydržel dnes už ostřílený matador Jan Nečas - velké momenty však všem potenciálním fandům (kterých jsou určitě miliardy) vrátil až za rok. V roce 2005 už za nás nenastupoval Hyňajs ani Slezák, naopak jsme se mohli shledat jak s postrachem všech útočníků Pavlem Mertou, tak s Janem Hedijou i s nesmrtelným Ádíčkem, který dovedl i svého bratryse.

Opojení rychlými špunty na nás čekalo v roce 2007, kdy jsme ve vyhecovaných špilech vždy slízli smetanu. Jako velká posila se ukázal Mikoláš Nozar, známý pod pseudonymem "míchač z knihkupectví". Cena pro nejlepšího střelce neminula Jakuba Hediju, který se s deseti zásahy zapsal do klubu kanonýrů.

Rok 2008 se nesl ve znamení odvety Tomáše Slacha, který nás po spanilé jízdě zařízl v semifinále únikem ze začátku druhého poločasu. Bronz nám tak pořádně zhořkl.
No a naposledy jsme se na BiGy setkali v roce 2009, poprvé s mezinárodní posilou Osmanem Badrim ze Sudánu. Osman ukázal, že i v Africe se hraje dobrý fotbal a spolu s Davidem Marečkem patřil k oporám Jelimanů. Nepochopitelný zkrat ve čtvrtfinále nás však stál v souboji s Olašskými Romy medaili.

A co letos? Merta - Mareček, Raputa, Svoboda, Nečas, Beránek. Toť šest mohykánů pro kambek na Pohár sokolů. Co říci na závěr? Titul. Pro nic jiného si letos nejedeme.

Pohár Sokolů 2009

5. října 2009 v 21:40 | NG Gonz
PS 2009, a jeho jubilejní X. ročník letos proběhl ve velkém stylu, alespoň pro harcovníky z Jelimanů. Události dní včerejších bych nerad rozebíral, jen si dovolím vyzvracet pár slovních spojení, které je charakterizovalo. Za pět minut Nozar, stovka telefonních hovorů, jointerští outsideři atp.

Přestupový trh se letos uzavřel až v samotný den turnaje přesně v 11 hodin. I proto se hemžilo spekulacemi, kdo letos nakonec v kádru favoritů objeví. O překvapení nebylo nouze a v 11 hodin dopoledne jsme tudíž mohli ohlásit následující sestavu: Štrof - Mareček, Raputa - Beránek, Badri, Nečas, Nozar. Sestava sice velice silná co se týče ofenzivní činnosti, nicméně slabá v defenzivě. Hned první dva zápasy měly prověřit naše skutečné kvality a paradoxně již v základní skupině jsme se potkali s nejsilnějšími týmy na turnaji. Dvacet minut po uzavření transfer marketu jsme tak nastupovali do prvního zápasu s FC Ovar, bývalými hráči Bookmakers a částí týmu FK Serpens, účastníkem II. ligy BSMK z minulého roku.

Na velkém hřišti jsme se ze začátku trápili, neuvážené výpady do útoku Ovar trestal rychlými protiútoky, které jednou zlikvidoval Štrof, podruhé nás zachránila tyč. Kvalita týmu nás vzhledem k třetímu účastníku skupiny překvapila, znamenalo to totiž, že se nacházíme v opravdu silné trojici. Důležitým faktorem hry byla obuv, na písečné umělé trávě jsme na rozdíl od soupeře klouzali jako na ledě a v osobních soubojích tak samozřejmě tratili. Poločas skončil 0:0. Věděli jsme, že k jistotě postupu musíme Ovar porazit, tato myšlenka nás ale o samotný postup málem připravila. Štrof si vybral dvě slabé chvilky, kdy ve snaze rozhodnout vyběhl z branky, a dvakrát jsme inkasovali, což 6 minut před koncem druhého poločasu znamenalo takřka vyřazení. Všechno jsme tak vsadili na útok a hnali se za vyrovnáním. Hra vabank přinášela ovoce, ale v zakončení nám chybělo štěstí - Beránek dvakrát rozezvučel tyč. Nozar pak vystřídal Badriho a začaly se dít věci. Špatně obutý Nozar nevěřícně sledoval, jak třiadvacetiletý Súdánec zasekával drobné špuntíky do umělého povrchu a ťuká si s Beránkem a Nečasem. Po další tyčce konečně patou snížil na 1:2 - do konce tehdy zbývalo 120 vteřin. FC Ovar v následné rozehrávce nepochopitelně vyrazil do útoku, takže nám dal zcela poslední šanci získat míč a pokusit se o poslední útok. Míče se ujal Mareček a středem hřiště se hnal na bránu. Ze tří možností nahrát doleva, nahrát doprava, nebo jít sám zvolil možnost poslední a nekompromisní ranou bodlem k tyči nám zařídil nesmírně důležitý bod.

Vzhledem k výsledku vzájemného střetnutí našich soupeřů 2:2 byly karty jasně rozdány. Museli jsme uhrát minimálně remízu a to vyšší než 2:2 k jistotě postupu. Zápas jsme měli odehrát v kleci s týmem FC Pilsner Urquell. Pravděpodobně náš nejlepší výkon na turnaji jsme započali už v první polovině utkání, kdy jsme precizním obranným čtvercem soupeře k ničemu nepustili, naopak - chytrá hra a úspěšnost osobních soubojů nakonec vyústila ve vedení 1:0, kdy se krásně k tyči trefil Mareček. Soupeř to měl pak nesmírně těžké, dostal se pouze do jedné vyložené šance, kterou však neproměnil a po pojistce znovu od Marečka, který si v tomto utkání otevřel nevídaný střelecký účet, jsme mohli slavit zasloužený postup.

V osmifinále nás čekal starý známý židenický tým Slepička. Stejně jako v prvním zápase jsme museli dotahovat, tentokrát jsme soupeře však opravdu drtili a vyrovnání na sebe nedalo dlouho čekat. Beránek udělal z jednoduchého zakončení skutečnou kovbojku, míč však po neskutečně dlouhotrvající trajektorii nakonec v síti přece jen skončil. Potřebný klid pak do našich řad přivedl znovu Mareček, který jak jinak než bodlem upravil skóre na konečných 2:1.

I když jsme měli na víc, naše pouť skončila již ve čtvrtfinále, kde na nás čekali staří známí Olasští Romové. V celém zápase jsme si nepochopitelně nedokázali vytvořit brankovou příležitost, zbytečně jsme hráli sami na sebe a po hrubých chybách v obraně pramenící z nedůrazu jsme dvakrát inkasovali. Dvě minuty před koncem jsme sice soupeře stále tlačili, vzhledem k nulovému ohrožení Sychry v bráně Romů nám však bylo jasné, že se kambek z prvního zápasu ve skupině opakovat nebude. Bohužel. Turnaj jsme si prohráli sami, i tak bych ale rád poděkoval všem hráčům, kteří až do čtvrtfinále podávali velice dobrý výkon, a díky problémům, které jsme měli v sestavě den před utkáním, můžu považovat i sedmé místo za úspěch.
No a vzhledem k tomu, že jsem se po poháru rozhodl, že Jelimany definitivně rozpustím, číním tak teď a rád bych zde vyčetl všechna jména, která se kdy na chodu tohoto klubu podílela. Pokud na někoho zapomenu, není to rozhodně tím, že by jeho jméno mělo být zapomenuto, či proto, že mi dluží love, ale proto, že už mi táhne na třicet J a pociťuji záchvěvy senility. Všem níže uvedeným hráčům tímto děkuji za podíl na pětileté histoii klubu. Stálo to za to, draci.

Jelimani (Pohár Sokolů):
Prokop Slezák, Hynek Gaja, Adam Grůza, Jan Hedija, Jakub Hedija, Pavel Merta, Tony Beránek, Tomáš Raputa, Mikuláš Nozar, Osman Badri, Roman Štrof, David Mareček, Jan Atexinger, Pepa Grůza, Jan Václavíček, Mirek Filo

Jelimani (zbytkáč)
David Jašinský, Radek Knee, Lukáš Zralý, Lukáš Moravec, Šimon Papoušek, Daniel Svoboda

Preview: X. Pohár Sokolů 2009

15. září 2009 v 2:24 | Redakce
Jubileum. Srdcovka. Rychlý špunty. Malí špunti. Dortík jak pro Ronalda. Václavíček. Klec. Ádíček. Jeden děda, nebo dvacet batolat.
I takové výrazy se vybaví starým harcovníkům při pomyšlení na X. Pohár Sokolů 2009. Turnaj hvězd, kterým prošli velká jména street fotbalu. A mezi nimi i Jelimani Brno. Tým přátel z malého vápna zažije po roce velké změny v kádru. Pokud jste s nadšením pomýšleli na návrat Hyňála, bohužel Vás musím zklamat. Přestupové tahanice však můžeme shrnout do následujícího odstavce
v průběhu sezóny odešli: Berys (> vězení), Piky (> FC Teď Kopu Škarpy), Kübel (konec kariéry), Ádíček (Paris "Saint" Germain). v průběhu přišli: Jeňa Motyka (volný hráč), Mikyn (návrat z hostování).
Minulým sezónám vévodil trend, který všeználci označovali souslovím "na poslední chvilec". Spojeno s kontextem to znamená, že tým Jelimanů ještě ráno před turnajem neví, kdo vlastně nastoupí. Tento zvyk můžeme očekávat i v ročníku 2009. V příchozích hráčích je sice označen Jan Motyčka, ale může se stát, že místo něj povoláme Mirinha, nebo dokonce samotného Josefa, odchovance legendárního Ádíčka. Zem se slehla s Janem Hedijou, jehož bratr Kýbl je už bradkáč a nehodí se do listiny. Nad Raputou visí damoklův meč v podobě studia, tudíž můžeme za stoprocentní hráče považovat pouze matadora Tetyse, a nestárnoucího Mikyna. Ani Gonz totiž není tutovej, má totiž rozhašený kolena a minimax nikde. Věřme však, že jsou tři týdny dost na to, aby se všichni Jelimani dali do kupy a v jubilejním X. ročníku vyklepali všechny ksichty od Orla přes Karla až po Slacha.
Právě o potenciálních vyzyvatelech toho víme v letošní sezoně velmi málo. Slach při rozhovoru s naším soukromým detektivem mlžil, Oli(vander) je pasé jako silon, neboť 4. místo z minulého roku považoval za takový vrchol, že na něm raději skončil, nad Vídeňkou visí otazník a nad Karlem vykřičník.
Tak gou on.
ROZHOVORY:
INTERVIEW S BENGEM
Nedávno na hladinu pravdy kolem jubilejního ročníku Poháru Sokolů vyplula informace, že chystáte vypustit černého koňě turnaje. Můžete nám tuto informaci potvrdit/vyvrátit/přiblížit?
Mohu vám to dokonce objasnit...tento rok se zapíše do dějin a nejen proto, že je to jubileum. Rád bych vás upozornil, že z informací které poskytnu nic nevyčtete, a proto by bylo lepší jit dělat rozhovor s "klukama v akci". Letos můj tým nepotrápí jen sebe, ale možna i Jelimany.
Hodláte za dotyčný tým nastoupit, nebo pouze jíst tataráky a komandovat své svěřence z lavičky / postranní čáry?
Ano budu. své tělo již několikáty den na to pečlivě připravuji a nejen pařením fifyny
Nemyslíte si, že je lepší skončit na osobním vrcholu, jak tomu bylo a je v případě Daniela Svobody?
Domnívám se, že vrchol teprve příjde...
To je odvážné tvrzení, zato rozhodně ne nemožné vzhledem k tomu, že jste se na Poháru Sokolů teprve v minulém ročníku dohrabal do základního tábora. Buďte od toho Františka Dobroty a sdělte nám alespoň jedno jméno kromě toho Vašeho, se kterým hodláte pomyslného vrcholu dosáhnout...
V žádném případě nemůžeme mluvit o zakladním taboře...v minulém roce k nám pocelý turnaj bylo nakloněno štěstí, ale v posledním nejduležitšjším zápase nás opustilo...tento rok štěstí potřebovat budeme až v samotném boji o zlatou korunu. Uplatil jste mě:)jeden z mých spoluhráču se bude jmenovat Michal David.
A poslední otázka: Jak objektivně a reálně vidíte svoje šance? Co bude rozhodovat při postupu ze skupiny, potažmo pavoukem? A tip na umístění Vás a Jelimanů?
Veřejně prohlašuji na 2-3 místo, spoluhráču.Náš koncept bude vytažet ze hry Reds a založen pouze na týmové hře, ve skutečnosti tedy můžu být spokojen i na posledním místě, jestli rozumíte jak to myslim važení čtenáři. Kdyby se stalo že by naše pouť skončila brzo, jelimani maji velkej kote zajištenl.a co jelimani? S problémy v kadru bych dnes řekl tak na 10. místo.
Název týmu Pan Beng nechtěl sdělit.

Kam dál